NIKDY NEBYL SÁM

JAN BRZÁK, VLADIMÍR SYROVÁTKA (Kanoistika – C2, 1 km, Berlín 1936)

JAN BRZÁK, BOHUMIL KUDRNA (Kanoistika – C2, 1 km, Londýn 1948)

„Vyřiďte jim tam na tělovýchově, ať dělají poháry s víčkem, takhle je to na nic a mohl jsem do nich dnes dávat jeřabinové víno, co Věra vyrábí s přísadou puškvorce, máty a ještě něčeho. Já vám naleju, chcete? Je výborný na žaludek.

Koukáte, jak pajdám. To mám koleno rozmordovaný od klečení v kánoi, chystám se s tím k profesoru Čechovi na ortopedii. Ale Vltavě, u který jsem se narodil, a kánoi jsem věrný pořád. Letos koncem léta a na podzim jsem byl s Věrkou a několika kamarády na Orlíku. Pod stany, to máte větší kontakt s přírodou nežli na chatě. Máme tam kousek pozemku a táboříme tam. Každý rok, nejmíň dva měsíce. Většinou kvůli klidu mimo sezónu , to si jako důchodci můžeme dovolit. Ono je to na pobřeží, kde se jinak nic pevnýho stavět nesmí, protože když je velká voda, tak to všechno zaplaví. Někdy stačí, aby jel parník a udělal pořádnou vlnu. Hned se v kamínkách začíná hasit oheň, jako se nám to stalo letos. Věra tam chodila po pás ve vodě a pořád se vařilo.

Jenže vy jste chtěl něco o těch olympiádách. Víte, náš vodácký sport vznikl z turistiky, touhy po romantice. Dneska to závodníci nemají tak líbivý. My jsme měli dost času dívat se po krajině nebo třeba po holkách na břehu, hlavně se jezdily dlouhé štreky. Třeba závod Budějovice – Praha na sto osmdesát kilometrů o svatodušních svátcích. To se spalo ve stanech, to bylo moc krásný. Dnes je v olympijských disciplínách orientace na krátký tratě. Závodníci mají oči vykulený, měří se tep, frekvence, únava, motá se kolem toho fůra motáků, maséři, trenéři, psychologové. Já vím, vývoj, jinak to asi nejde, ale dřina je to stejná, to je fakt.

Aha, dobře, tak o těch olympiádách. A to mám jako mluvit za oba své partnery? Vlastně za Rusa musím, protože toho už jsme v třiasedmdesátém pochovali. Rus, myslím Vladimíra Syrovátku, co to se mnou vyhrál v Berlíně. Přezdívka pochází z doby, kdy jsme spolu skautovali, narodil se totiž v Rusku za cara v roce 1908. Oni ho tak nazývali i v novinách při všech referátech, mě zase znala veřejnost víc jako Felixe. To zas vzniklo od toho, že jsem jako vodní skaut nosil takovou už úplně promaštěnou čepičku s vyšitým kocourem Felixem. Víte, já nikdy nebyl sám, já vždycky jezdil jako háček v deblu, asi kvůli kamarádství, co musí být poctivý, protože jen z něj se rodí souhra v lodi. To byl asi náš případ.

Kánoe jsme si s Rusem vždycky stavěli sami. Ne že by v Praze nebylo dost loďařů, jenže kde vzít na takovou loď peníze. Můj tatínek měl truhlářskou dílnu, já se u něj tomu řemeslu učil, Rus byl šikovný na ruce, chytrý na mozek, něco jsme okoukali v zahraničí, přes sezónu se trénovalo a závodilo a v zimě se vždycky stavěla nová loď.

Když říkám trénovalo, myslím hlavně na soboty a neděle. Jéje, to byl svátek, když jsme v sobotu po práci zaklekli do lodí a pádlovali proti proudu Vltavy. U modřanský šlajsny bylo třeba přivázat kánoi na provaz a koníčkovat. Oni dnes mladí ten výraz pomalu už ani neznají. Když jsme dorazili do Štěchovic k přívozu pana Fábery – to je tam, co dnes stojí přehrada – nabízely se dvě možnosti. Koníčkovat přes kameny proti silnému proudu, nebo hodit loď na záda a přenést ji přes štěchovický kopec, což obnášelo asi tak tři a půl kilometru. Když si uvědomíte, že kánoe vážila přes třicet kilo, byla to pěkná makačka. Ono vůbec těch dvaapadesát kilometrů z Prahy až na Sejcký ostrov, ten byl až za Svatojánskými proudy, znamenalo pro fyzickou formu a souhru závodníků strašně moc. Právě olympijský Berlín to potvrdil.

Vodácké olympijské závody se v Berlíně jely na jezeře v Grünau. To je dodnes krásný rekreační středisko. Měli jsme jako vždycky výbornou partu, ale taky nám bylo všelijak. Němci nezapřeli preciznost, organizace prostě klapala. Ale jinak? Samé hákové kříže, samé hajlování, kluci nás varovali, že na startovacích blocích němečtí vojáci pro zdar hákovýho kříže udělaj všechno. Teda i přidržej po výstřelu loď. Tak jsme se s Rusem dohodli. Po povelu jednou krátce zabereme a pádlem cákneme bójkaři vodu do očí. Přesně tohle se stalo. Lekl se, pustil nás hned a pak už to bylo jasný. Voda byla po bouři jak my říkáme chlupatá, ale to jsme znali. Nahodili jsme jako vždy hned od začátku ostrý tempo, získali asi dvě lodě náskoku, daleko za námi se mydlila rakouská a kanadská dvojice, favorizovaní Němci dojeli čtvrtý. A když získal tentýž den Boža Karlík stříbro v singl kánoi za ramenatým Kanaďanem Amyotem – to byl pošťák, doma po jezeře rozvážel dopisy – celá německá sláva toho dne skončila s jednou bronzovou medailí.

Doma byla velká radost. Půl roku potom se však objevovaly v novinách titulky: Rus a Felix se rozcházejí a Neveselé zprávy kanoistické. Nevím proč neveselé. Můj starší parťák, když si odzávodil své, toho prostě chtěl nechat. Postavil si vlastní dílničku na Císařském ostrově. Znáte lepené lyže „rusovky“? Ty dělal on. Vedle lodí. My jsme pak spolu stavěli lodě v padesátých letech v modřanským závodě národního podniku Sport. On si ještě na stará kolena pro sebe udělal krásnou plachetnici. Byl na ni pyšný, ale už ji moc neužil.

Ale to předbíhám. Po olympiádě, než začala válka, bylo ještě mistrovství světa ve Stockholmu, to jsem taky vyhrál, ale už s novým partnerem, s Božou Karlíkem. A olympiáda 1948 v Londýně? Tam už jsem zase měl dalšího partnera, o dvanáct let mladšího Božu Kudrnu. Taky to měl těžký. Fyzicky byl zdatný, to ano, ale v mládí mu vyoperovali ledvinu, tak musel pořád – i v noci – pít sodovky. Než jsme se poznali a sblížili, jezdili jsme každý jinde. Já za Klub vodních sportů, co měl loděnice u horní Vltavy, on za Slavii. Sednout do jedný lodě znamenalo být v jednom klubu. Tak jsme si nakonec hodili korunou, jako kdo přestoupí, a já vyhrál.

V Londýně, tam už byli moc dobří soupeři. Zvlášť Američani. Měli modernější a rychlejší loď, byli to takoví svalovci, o hlavu větší než my a každý říkal, že když předtím jasně vyhráli desítku, poradí si se všemi taky na kilometr. Dneska mají závodníci trať vybójkovanou jako plavecký stadión, tenkrát to nebylo, takže bylo možný trať křižovat a dělat různý taktický fígle. Prostě mít nejen páru, ale taky předvídat, být tak trochu syčák. My se vlastně řídili na vlnách větou ze Švejka: Musíš ukázat, že seš pán a když mu nerozumíš, tak do něj vraž. Zkrátka jsme se dohodli, že od startu vypálíme jako raketa, což nám vždycky bylo vlastní, dostaneme se před ně malounko z boku a uděláme jim vlnu. Na tý vlně jsme je pak drželi co nejdýl. Než se z toho vymotali, měli jsme slušný náskok. Oni nás potom strašně dotahovali, v cíli jsme byli dřív o úplně maličký kousek. Každý závod jsme jeli na doraz, to je samozřejmý, ale tenhle byl zvlášť těžký.

Když vám řeknu, že jsem po tomhle závodě nemoh usnout, tak to už něco znamená. Já jsem byl totiž vždycky vyhlášený spáč. Třeba před závodem. Všichni lítali jak pometla, k lodi, na záchod a já nevím kam ještě, já si dal klekačku pod hlavu a hned spal. Oni o mě zakopávali, nemohli pochopit, že takhle se dostávám z předstartovní horečky. Jakápak horečka. Konkurenti jsou lidi jako já, kdo je lepší, ten vyhraje. Chtěli jsme vyhrát, to ano, udělat pro to všechno, ale kvůli tomu člověk nesmí být potento. On se pak totiž takhle mnohý závod prohraje ještě před startem.

S Božou jsme ještě vyjeli stříbro na olympiádě v Helsinkách. Ten náš styl už byl dost známý, leckam nás zvali. Taky jsme byli měsíc v Rusku, abychom je trochu zaučovali. Oni měli takový zdatný chlapy, samé mariňáky, vzpomínám, že mezi nimi byl i jeden potápěč, ale v kanoistice to moc neuměli. Taky neměli pořádný lodě. Proto jsme s sebou vzali čtyři skořepinový kánoe, okoukaný podle hm podle Švédů, který jsem postavil v n.p. Sportu. Pár takových lodí jsme později dali taky Rumunům, když jsme je jeli zaučovat. A vidíte! Kde jsou dneska sovětští a rumunští kanoisté proti nám! I když teď máme Vrdlovce, ono se zase zablýsklo na lepší chvilky.

Boža pak dělal až do důchodu trenéra, dokonce i ústředního, a já svoje řemeslo. On má chatu na Mísečkách, ale teď žije v Praze. Mám ho na drátě. On by vám potvrdil, že nás to dodnes táhne k vodě a do přírody. Víte, jaký jsme mívali heslo? Voda, kánoe a práce se nedají ošidit.

Jo a nezapomeňte jim na tělovýchově vzkázat, ať dělají poháry s víčkem.“

(1986, Zv. Šupich)